Ahojky :)
Zdravím u dalšího článku, a dneska to bude opět Shooting With Camera... A tentokrát za říjen ...
Vím, za poslední měsíc tady toho nic moc nebylo... Spíš nic než moc ...
Na říjen jsem se strašně moc těšila, protože je to měsíc, kdy mám narozeniny, dále je Halloween, což je úplná exploze barev a převleků a pro každou blogerku, vizážistku nebo jen tak pro člověka, který miluje kostýmy nejvíce zúročené období v roce ... Plánovala jsem toho tolik ... Bohužel tenhle měsíc vše nakonec bylo úplně jinak než být mělo ...
Narozeniny byly super, jeli jsme s rodinou a s miláčkem na sever Čech, podnikli túru na Pravčickou bránu a obdivovali krásy Hřenska ... Také cestou nazpátek jsme se stavěli v Ikea shopu, kde jsem dostala hromadu dárků k narozeninám, zvláště do kuchyně :)
Po narozeninách, bylo mým hlavním plánem pro blog vyblbnout se s Halloweenskými kostýmy a dekoracemi ... Ale pár dní po nich mi zemřel pejsek. Lesinka , vzhledem k tomu, že jí bylo teprve patnáct jsem opravdu věřila, že tu s námi ještě nějaký čas bude. Sice byla už hluchá, ale stále si hrála a měla obrovskou chuť k jídlu i do života. Jeden den jsem jí objímala a odjela do školy a na konci týdne jsem se vrátila domů a ona už tam nebyla ... Prý zemřela na obrovský nádor v bříšku a šlo to doslova ze dne na den... Byla to pro mě strašná rána... Vím, každý si řekne, že to byl jenom pes a že přeháním, ale věřím tomu, že tak moc, jak já jsem jí milovala většina lidí nedokáže milovat ani člověka ...
Druhý den na to mi přítel daroval maličké černé koťátko, které někdo hned po narození vyhodil, dostalo se do útulku, kde přežilo měsíc v hrozných podmínkách s nevalným množstvím jídla a ve společnosti nemocných dospělých koček. K nám Oliver přišel 18.10. tedy den po tom, co umřela Lesinka ... Byl chudinka zesláblý, hladový a plný blech. Lukyho maminka se o něj starala celý pátek, snažila se ho pořádně odblešit, dala mu najíst a došla s ním k veterináři, který řekl, že je to buď a nebo co se přežití týče... Po pohřbu Lesinky, v sobotu, jsem si jej přivezla domů ... Byl tak hrozně hodný ... Spinkal , papal a tulil se ke mě až mě to dojímalo k slzám... Hrozně mi pomohl, protože jsem se upnula na něj a na pomoc jemu samotnému, abych nemyslela na to, že už jedno své psí děťátko nemám...
Oliver s námi byl necelý týden. Spal s námi v posteli. Krmili jsme jej injekční stříkačkou, hlavně teplým mlékem a slepičím vývarem. Také jsme se snažili dostat do něj masové kapsičky pro koťata... Ale měl v sobě infekční virus kočičí chřipky nebo podobného silného svinstva ... Později se mu slepilo celé očíčko a i když dostával kapičky a léky, přesto v úterý ráno nás probudilo jeho bolestné lapání po dechu. Okamžitě jsme jeli na veterinu. Cestou jsme se málem vyštípali v autě, jak jsme chvátali...Zde mu zavedli kapačku a snažili se ho stabilizovat... Celý den jsem byla jako na trní. Dvakrát jsme tam s miláčkem volali a podruhé nám řekli, abychom si pro něho večer přijeli, že už bude v pořádku... Než však nastal večer, volal nám druhý veterinář, který sloužil tu noc , že malinkej umřel ... Zhroutil se mi svět...
Opravdu jsem po zbytek měsíce přemýšlela kolik bolesti jsem ještě schopná ustát, truchlila jsem, za oba své čumáčky... Nedokázala jsem se ani pořádně najíst, ani na nic soustředit ... Ale takhle už to dál nejde. Nemůžu zničit i samu sebe, to by ani jeden z nich nikdy nechtěl ... A právě proto píšu dnes tenhle článek. Je na počest Lesinky a Olivera... Vždycky je budu mít ve svém srdci a ve svých vzpomínkách, nikdy je nepřestanu milovat ...
